Zpátky do minulosti…
Vltava to už je srdcovka, minulý rok se velice vydařil. Rok se s rokem sešel a tzn. další ročník. Letos jsme trochu obměnili tým, takže nová krev, nové zážitky, nové emoce.
Pátek, odjezd proběhl podle harmonogramu, krásně bez problémů jsme dorazili na místo. Však jsem taky vyfasoval perfektního navigátora. Klasicky se zastávkou po cestě kvůli hokeji 🙂 Pro tentokrát to byly Strakonice, velice zajímavá čtvrť ale co už, jídlo perfektní a hokej taky. Cestou v autě opět super atmosféra, prakticky jsme se shodli úplně ve všem. A taky jsme párkrát zkusili šůšn.
Po příjezdu na stadion v Zadově, jsem začal potkávat známé tváře. Konečně už jsem se „oficiálně“ potkal s Verčou, která píše blog JMB. Dále jsem potkal ještě lidi z Rungo, apod. Nejlepší byla asi hláška Petra z našeho týmu, kterej prohlásil: „Kam jsme to přijeli, vždyť Vašek tady každýho zná.“ 😀
Tentokrát jsme byli ubytovaní v obci Nové Hutě, jelikož už se mi nepodařilo sehnat 12 postelí na Zadově. #sorryjako Nicméně majitel v pohodě, hodili jsme řeč, malinko jsem se s ním při příjezdu zakecal, bohužel to je moje vlastnost od narození. (#sorryjako) Posléze když jsem dlouho nevycházel z chaty a ostatní si již mysleli v podstatě cokoliv, dorazili dovnitř sami a tím se nekonečný rozhovor přerušil a bylo hotovo. Spaní po 4-5 lidech na pokoji trošku freestyle, ale super pokec. Za tu cenu, v pohodě. Terka jako obvykle, spala ve spacáku. Já jsem si zase dělal srandu, že mi je všechno krátký :P. Kdyby někdo jel na Šumavu, tak googlůjte „chata U Krtka„. Shodou okolností s náma bydlel další tým, dík Verče a Všem z týmu Nahý kuře za společnost, bylo to fajn.
Po ubytování, jsem zhodnotil loňský ročník, poděkoval týmu že jsme se skoro ve stejném složení sešli opět, rozdal instrukce k závodu… pak už jen bouchnul flašku (mikrofon) z loňska a zábava začala…
Plán jít na pivo do některé z místních hospod byl dobrý, avšak jako loni, bylo všude totálně narváno. Každopádně velmi ochotný personál v penzionu U Zpěváků, kde bylo opravdu totálně natřískáno, nás jako v předchozím podniku neodmítl, ale ochotně obsloužil. Šli jsme na zahrádku, kde jsme očekávali „jedno, dvě a jdeme“, protože byla celkem zima. Zahrádka byla uzavřená, tudíž tam bylo celkem příjemně a nevím jak ostatní, ale já měl z tý cesty žízeň a padalo to do do mě, jak do kanálu. Plzeň je Plzeň, nakonec ještě kvůli nám posunuli „otevíračku“, z 22.00 na 22.30 abychom stihli alespoň dvě píva, to opravdu potěší a zaslouží si zmínit tento podnik. Po výměně názorů a několik málo nepříjemných, avšak důležitých plánů na příští rok, jsme se přesunuli do pelechu.
I přesto, že jsem měl několik piv, jsem se ve čtyři ráno probudil a nemohl jsem zabrat. Jiná postel, jiný prostředí, nervozita před závodem, aby vše šlapalo jak má, aby se nikomu nic nestalo a kdo ví co ještě dalšího mi nedávalo spát. Bylo nádherně vidět, jak se chystá vycházet slunce 🙂 Pak jsem ještě nějak zabral, i když to nebylo úplně ono, vyspal jsem se víc jak loni.
Po snídani, jsme vyrazili na start, směr Zadov.
Letos nám organizátoři napsali start v 10.45 (loni 7.15), což oproti loňsku možná bylo lepší, ale zase doběh do cíle byl o to později. Start prvního úseku, takže to nejdůležitější na celém závodu, jsem letos svěřil našemu nejlepšímu půlkoníkovi, který se opravdu dokáže kousnout a pořádně to urvat, Vojtovi/Mardovi. Po startu se vše rozeběhlo na plné obrátky. Vyrazili jsme směr další předávka. Když jsem Mardu uviděl těsně při doběhu na předávku, vypadal fakt zničeně, bylo na něm vidět, že do toho opravdu dává všechno, vždyť to měl mít za 1.05 a borec to dal za 1.02. Hesla týmu #jedembomby, Mardovo musím běžet rychle, protože #vnedelijdunabowling a Matějovo loňský #napaliljsemtojakdebil, tak opravdu zafungovalo. Přebíral Lukáš a běželo se dále. Zajeli jsme ještě na jednu předávku a pak už směle na předávku do obce Stožec. Úsek 5 jsem totiž bral já, gentlemansky jsem si vzal trasu 15,4 km, protože mi delší úseky nedělaj problém. To čekání bylo docela zdrcující, protože už to i na mě dolehlo a trochu jsem si říkal, aby vše bylo jak má, abych neměl krizi, abych to nepokazil celýmu týmu, abych nepřepálil začátek atd. I když už mám nějaký zkušenosti, stejně jsem v tom byl zas, i když ne až tak moc.
Počkal jsem na Hanku a pak jsem to tam narval, první kilák za 4.09. Plán #hlavneneprepalitzacatek nevyšel. Natěšenej, jsem to nakonec až na šestém kilometru stáhl na požadované tempo, které jsem si říkal by mohlo být ideální na první takto dlouhý úsek. Takže to už jsem se zklidnil, ovšem asi na sedmém kilometru mi skočil do boty kamínek a kámo to ti řikám jasně, kamínek v botě je kamínek v botě. Jenže přece teď nebudu zastavovat a vyndávat ho, takže jsem si udělal pěknej puchýř, přímo na palci a to nechceš. Dost se tam cyklostezka křižovala s železniční tratí, naštěstí jsem vlak vždycky potkal mimo přejezd, tak jsem nikde nemusel čekat, trochu škoda, třeba bych si ten kamínek vyndal :D. Nejvíc energie mi dodávali projíždějící cyklisti a teda hlavně holky na bruslích, tam se hned projevilo zvýšení tempa/km. #sorryjako Oceňuju mladší kluky co jeli pravděpodobně s rodinou na výlet, už v dálce natáhli ruku a následně si se mnou plácli a povzbudili do dalších 5 kilometrů, díky. Finish jsem zasprintoval, jako vždycky a vlastně ani nevím že jsem předal, protože to zas bylo na autopilota. Následoval běh našeho auta (2), takže jsme museli jet na další předávku, jinak bych si tam šel lehnout do Lipna 🙂 Následoval Verčin úsek s předávkou v Horní Plané, kde jsme se potkali se zbytkem týmu. Tam jsem chtěl vyfotit předávku Verča-Michal, ale nestihl jsem to, bylo to moc rychlý a v tom slunci jsem nic neviděl. Tak tady je alespoň náběh na předávku, určitě neurazí 🙂
Pak jsme se přesunuli do Černé v Pošumaví, kde je nádherný pohled na Lipenskou přehradu.
Měli jsme docela štěstí, že na předávce už bylo volněji, tudíž jsme parkovali cca 20 m od předávky, třetí auto, kterému jsme předávali, asi tak o 500 m níže, #sorryjako Terka dorazila zničená, že se ztratila, měla čas o minutu lepší a ještě si dala 2 kilásky navíc, to je správnej přístup, tak to má bejt.
Po vychladnutí jsme vyrazili směr České Budějovice, kde jsme se stavili na vydatnou večeři v Globusu.
Cestou do ČB docela chc…pršelo, hlavně aby nepršelo až poběžíme. Dal jsem si lososa a pivo. Tam jsme se potkali s prvním autem, prohodili pár slov a rozjeli se zase na svoje předávky. Takticky jsme zakempili na náplavce. Rozbili jsme tábor hned na kraji, kde byl fakt klid. Sekyč usnul asi tak, jako když luskneš prstem a spíš, ten má výhodu že usne všude. Já jsem neusnul, ale ležel jsem a užíval jsem si pohled na hvězdy, přímo v srdci ČB. Prostě nádhera, ticho klid, jasno. Měl jsem plánovanej start ve dvě ráno, takže jsem tak do půlnoci vydržel ležet, ale pak jsem se ještě musel nachystat a už mě nebavilo ležet,tak jsem si sednul do auta a čekal na Hanku až budu mít předávku.
Bylo špatně vidět, takže pro příští rok musíme na noční předávky promyslet signály. Když jsem říkal Petrovi ať jde číhat a dá mi vědět, než se otočil, tak mi říká, už ti běží 😀 Takže jsem to vzal a #napaliljsemtojakdebil směr Hluboká nad Vltavou. Byla dost mlha, takže čelovku jsem natočil nahoru a běžel v podstatě za svitu měsíce. Tenhle úsek mi vážně sednul, už jsem byl rozběhlej a prostě mi to běželo. Cestou jsem předběhl několik holek, a když jsem byl u jedný co byla sama na čele, tak jsem se jí chvíli držel a když ji začalo padat tempo na km, tak ji říkám:“…že jako díky, ale padá ti tempo, tak tě opustím“ a ona s radostí na mě: „Jo? Tak já přidám.“ Tak to jsem fakt nečekal 🙂 Ta mi fakt zvedla náladu a napálil jsem to ještě víc. Podle propozic jsem tam byl o 4 minuty dřív, takže spokojenost. Předával jsem s radostí Terce. Pokračovali jsme na další předávky. Byla noc, takže není moc o čem psát, protože nebylo nic vidět. Jo až když přebíral Sekyč od Verči, tak to už bylo docela vidět, myslím nějak kolem 4 nebo 4.30 ráno 😛 Po poslední předávce Sekyč-Štěpán, jsme si dali sprchu a krátký spánek v Týně nad Vltavou, tam jsem usnul asi za minutu, už jsem toho měl fakt dost. Ráno jsem ještě potkal pár známejch z ostatních závodů. Jako loni, tak i letos jsme si dali k snídani kávu a muffiny. Pak jsme to nakonec zakempili v Kamýku nad Vltavou, kde bylo chvílema fakt pěkně, ale pak asi hodinu vydatně chc…pršelo a tak z plánovaného ležení na trávě sešlo.
Až odstartoval Petr svůj poslední úsek, po krátkém podpoření jsme mu jeli naproti na předávku do obce Líchovy. Po zkušenostech z loňska jsem měl trochu obavu, zda zaparkujeme, ale nakonec se s posunutým startem posunul i ten největší nátlak na předávkách, takže jsme v pohodě zaparkovali. Vypadalo to že začne pršet, tak jsem se šel schovat k místní stodole, kde měla střecha docela přesah, nicméně nás bylo 7, takže moc lidí, uvolnili jsme s klukama místo děvčatům, protože Sekyč prohlásil:“Jdem támhle pod kaštan, tam pršet nebude, ten má velký listy.“ Dobrej tah 🙂
Stejně přestalo, takže pro Verču jedině plus. Po předávce, směr Štola Josef, můj poslední úsek, takže natěšenost že už to budu mít za sebou byla velmi vysoká, nicméně příjezd na předávku, kdy asi po 3 minutách začalo brutálně chc…pršet se těšení poněkud rozplynulo. No převlíknul jsem se a čekal, čekal, čekal… až se objevilo v dáli modré tílko, už jsem věděl že mě déšť nemine. Vběhl jsem do lesa, cca na prvním kilometru, kdy jsem to šněroval do kopce, začalo lejt a lilo celou cestu, někde na pátém kilometru blesky a hromy, jen jsem si říkal, už abych byl dál od těch stromů… protože nikdy nevíš. To už jsem byl durch mokrej, takže kaluže jsem probíhal hlava nehlava. Jako klasicky když jsem doběhl, tak přestalo pršet 😀 To prostě chceš. Vyrazili jsme do Třebenic, kde přebíral Sekyč, měl napsanej úsek s obtížností 5, takže peklo. Doufali jsme jen, že na další předávce doběhne v pořádku. Sekyč to zvládnul úplně v pohodě, bylo na něm vidět že do toho dal opravdu vše a rval to co to šlo, udělal jsi obrovský kus práce, kámo. 😉
V Hradištku opět perfektně zajištěná předávka. Atmosféra na jedničku. Rád se sem vracím. Tady jsme se občerstvili a cesta do cíle byla velmi napínavá. Cestou jsme se dozvěděli, že parkování v cíli nemá nikdo pod kontrolou, bylo to ucpané a za tohle má pořadatel velký mínus. Nejlepší asi byli příslušníci MP, kteří tam sázeli pokuty, to jsem si říkal chudáci lidi. Naštěstí se nám podařilo zaparkovat v pořádku a všichni jsme se v cíli sešli. Doběhli jsme do cíle včetně Štěpána, který letos finišoval. Mile mě překvapil Honza, který s náma běžel loni, že se přišel podívat. Škoda, že byl doběh tak pozdě, při představě že mám před sebou ještě tři hodiny cesty, jsem musel ostatní opustit a vydat se domů.
Ještě jednou díky celýmu týmu, za perfektní podporu, za to že se nikomu nic vážného nestalo, že jsme to zvládli, protože bez Vás by to nešlo, hromadu zážitků a další motivace do běhání. Na závěr si dovolím pár hesel našeho týmu, které se vymýšlejí vždy v průběhu závodu a letos přibyly do sbírky další…
Tohle je spíš Andrejky: #sorryjako … #ocelovavule #jedembomby #bilejrytir #zasranejjakhovado #tencomaodrenykoule #vnedelijdunabowling #pratelstvizvltavarunjeknezaplaceni #navsechnoostatnijetumastercard
Organizace vyšla perfektně, předpokládané časy tentokrát seděly +-5minut. Parkování až na cíl, zvládnuté. Atmosféra horší, některým týmům je třeba úplně fuk, že by tam chtěl ještě zajet někdo další, trochu ohleduplnosti k ostatním by neškodilo, vždyť to nic nestojí.
A co na to lidi z týmu:
Mates
Musim se priznat, ze tento rok byl oproti lonskemu opravdu tvrdej a o to vic jsem na sebe pysny tim, ze jsem to dal. Primarne je to tim, ze jsem vul a namisto poctiveho treningu behu jsem proste takrka nonstop trenoval muj „milovany“ crossfit, takrka denne, takze „nebyl“ cas na beh, snazil jsem se to kompenzovat delsimi „kardio“ treningy, veslovanim atp. Ale to uz jdu nekam kam nechci, podstatne je, ze jste mi zase dali impuls o to vice se „vratit“ k behani, ktere je proste fundamentalni a elementarni jednotka kazdeho sportu, at uz je to plavco, cyklo, olympiske vzpirani ci jiz zminovany CF #buduvicbehat
Káťa
Přiznávám, že jsem nejdřív nevěděla zda je dobrý nápad účastnit se Vltavy, poslední dobou se mi moc běhání nedařilo, spíš jsem se trápila. Zpětně jsem neskutečně šťastná, že jsme nakonec jela, přesně tohle jsem potřebovala, znovu mít motivaci načerpat fůru pozitivní energie od vás všech. Byl to nářez emotivní pozitivní a celkově! Oceňuju i pozitivní přístup ze strany konkurenčních týmů moc pěkně podporovali po trati!
Lukáš
Udělám všechno pro to abych se zúčastnil s Váma i příští rok páč to bylo fakt super (i když člověk nikdy neví co bude za rok – takže radši neříkám na 100pro jo
.. potkat tolik lidí který jsou na stejný vlně jako já bylo fakt neskutečně „dobíjející“ cejtím se potom víkendu sice fyzicky unavenej ale na druhou stranu ohromně nabitej pozitivní eregií z Vás všech a i z ostatních zúčastněných (třeba ta podpora od těch co fandili u tratě na mým třetím úseku kde jsem nemohl a trpěl s levým vazem v koleni co mě při enormním zatížení bolí od tý doby co jsme hrál volejbal…)
Petr
K+M+B
Sekyč
Lidi jste super, když jsem byl po tom kilometr a půl výběhu nahoru a následnym seběhu do nekončícího strmýho dolů, byl jsem v koncích před výběhem zas nekončícího stoupání skrz to město, náměstí, schody abych se dostal k vám na předávku luboškovi, díky myšlenkám na vás a na mou blízkou kamarádku jsem to urval a doběhl, byť jssm asi v životě těžší úsek na plno neběžel, Díky
Marda
Rok se s rokem sešel a já mám za sebou dva zcela jiné a zároveň velmi podobné zážitky. Když jsme seděli v roce 2016 na louce v Braníku, tak jsem pronesl takovou blbost, že takovou blbost už nehodlám absolvovat #kolenobol (Lukáš letos = Já loni #soucítění)
Následovalo však doléčení všech bolístek #doktorbolíto a hlavně přišla „mediální“ kampaň ze strany Václava. V té době jsem onen svůj výrok přehodnotil a musím říci, že jsem tomu rád.
Přijde mi až neuvěřitelné, že lidé, kteří se před tím viděli maximálně dvakrát v životě (a to někdy zřeli jen profilovku na Facebooku) mohou vytvořit tak vynikající, spolupracující a běžící kolektiv (chtěl jsem napsat ještě milující, ale to už by bylo asi moc 
).
#superbandablaznu #jetosakradaleko #nenapalittojakdebil #vsichnijedembombyzatym #ocelovavule #kolenobol #schodyberupozadu #zadostiucineni #VR17 #zarokzase
Terka
Když se řekne Vltava run, představím si 12 skvělých lidi, 3 náročné trasy, 2 úžasné dny, milion úsměvů a nespočet skvělých pocitů. Zážitky z obou ročníků si budu pamatovat napořád. Ať se cítíš jakkoliv unaveně, slabě nebo naopak motivovaně a silně, vždycky si pamatuj: Je to stav mysli! Jak v běhu, tak i v životě. Běh není sport, je to životní styl.
Na závěr i ja píši svoje poděkování. Děkuju vám, bežečtí kamarádi, za motivaci a pozitivitu, kterou si každý rok v květnu odnáším. Děkuju ségra (Verča), že jsi mi umožnila být tohoto součástí
Celkově spokojenost. Za rok zdar!