Tento příběh je plný neuvěřitelných zážitků, emocí, super lidí, zkušeností a … To se dozvíš, když budeš číst dále
Psané z mého pohledu, tudíž
Ve čtvrtek (12.5.) jsem šel spát relativně brzo, abych byl na pátek ready. V pátek dopoledne jsem se stavil v lékárně pro endiaron a paralen, kdyby náhodou něco, pak jsem ještě vzal vincentku na křeče a vyrazil směr Týniště nad Orlicí pro Michala. Po bezproblémovém příjezdu do Týniště, jsme vyrazili směr Havlbrod (rozuměj Havlíčkův Brod). Zrovna se hrál hokej s Kazachstánem, takže plán byl najít nějakou hospodu a dívat se živě. Těsně před Havlbrodem jsme museli neplánovaně odbočit, protože tam byla nějaká objížďka, takže se příjezd trochu protahoval. Nakonec jsme dojeli na náměstí a z celkem tří hospod jen v jediné měli televizi. Tak jsme to tam zakempili a dali si něco k jídlu, objednal jsem si Caesar salát a kofolu, Michal jen pivo.
Po skončení hokeje jsme vyrazili směr Zadov. Cestou bylo ještě pár objížděk a semaforů. Pršelo a docela dost, doufali jsme, aby hlavně nepršelo až poběžíme. No nicméně v pohodě jsme přijeli na Zadov, kde teda byla fakt zima, cca 8°C, aby ne, když je to 1100 m.n.m. :-). Kolega Štěpán s druhou částí týmů už byl na místě, avšak jsem si ho v první chvíli nevšiml, protože měl jiné auto než avizoval :-o)). Tak jsme se šli ubytovat, rozhodit pokoje, protože my jsme ráno museli brzo vstávat, start už v 7.15.
Vybral jsem peníze za ubytování, ostatní podepsali podmínky závodu, počkali na zbytek týmu a vyrazili jsme se podívat na start, převzít čísla, trika atp. Od pořadatelů jsme dostali energii v podobě red bullu a coly. Chtěli jsme se ještě někde najíst, ale všude bylo hodně lidí nebo nevařili. Zkrátka nezajistili situaci, i když o tomto závodě museli vědět, protože když se chce v okolí Zadova ubytovat x stovek lidí, tak to se asi něco bude dít ne?! V takovémhle termínu to není moc běžné. No to je jejich boj :-p. Jaký si to uděláš takový to máš.
Zvolili jsme tedy jídelnu v chatě, kde jsme bydleli, nikdo tam nebyl, tak jsme si v klidu pojedli co kdo měl, já dal tři rohlíky.
Rozdělil jsem trika, čísla a id pásky, propozice a trochu jsme ještě kecali a pak jsem řekl, že už musím jít a šel jsem „spát.“ Nemohl jsem usnout, když jsem konečně zabral, tak jsem se v 2.50 vzbudil a zase usínal znova. Deka byla klasicky krátká, ale bylo teplo, tak mi to tolik nevadilo. Ráno v 5.30 jsem se vzbudil znova, to už jsem nespal, cca 5.50 jsem se oblíkl a vyrazil na snídani, cca 6.17. Dal jsem si jen dva hrnky čaje a proteinovou tyčinku, to už mám vyzkoušené, potkal Káťu s Matějem, popřál hodně štěstí a valil na start.
Přebral jsem štafetový kolík v podobě malé kapsičky s přichycením na suchý zip, byl to gps lokátor. Pak už jen pár fotek před startem v 7.15 ráno, trošku proběhnutí a směr Lipka.
Nádherný první úsek 14km, dle propozic 30%asfalt, 70% šotolina, dle mého názoru to byl obráceně, ale taky se mohli splést. Vzal jsem si trailovky, ale nakonec jsem zjistil, že zbytečně. No to je jedno. Běželo se pořád z kopce, kde asi na 7.km přišel prudší výběh kopce, ale v pohodě. Celou dobu jsem se držel běžce, který se neustále otáčel, což mě trochu iritovalo a jeho evidentně spíš to, že se mě nemůže zbavit :o). Na rovince mi diktoval tempo, pořád zrychloval až šel pod 4min/km, to už jsem ho nechal, protože to bych se tam utavil a přeci jen jsem měl před sebou ještě celý závod. Po pozdější debatě s Terkou jsme konstatovali, že to byl fotbalista, protože na rovinkách mi utíkal, ale jakmile přišel kopec, ať už seběh nebo výběh, ztrácel na tempu. Doběh na předávku byl tradičně do kopce, takže jsem si ho pěkně vychutnal a úspěšně předal Verče.
Pak jsme vyjeli hledat třetí předávku, byla to trošku bojovka, protože k ní vedlo asi 5 zákazů vjezdu, závora atp., nakonec jsme se zeptali ostatních a bylo to docela vysoko v lese, proto jsme to nemohli najít dle GPS.
Pak jsme vyrazili do Lenory, kde byla předávka u místního fotbalového hřiště, což se našlo úplně jednoduše.
Další předávka byla k nalezení taky v pohodě, tam jsme se potkali s druhým autem a chvilku pokecali. Holky si daly frisco, no já jsem řídil, takže nic :). Potom jsme jeli na velkou předávku kousek od Lipna, Horní Planá. Verča už tady loni byla, takže věděla kde je dobrá hospoda. Jenže bylo narváno a myslím, že kuchař se taky dost zapotil. Cca po hodině a něco jsme se konečně dočkali jídla. Sice jsme předávku nestihli, ale jídlo bylo v tu chvíli důležitější. Terka se smála, že si Michal dal dušenou brokolici se sýrem a ona si objednala steak. To jsou paradoxy. Verča si prý poslední dobou oblíbila ryby, tak se vrhla na pstruha. Já jsem dal na osvědčenou klasiku espresso, birell a pizza hawai. Bylo to opravdu výborné a všichni byli spokojení.
Po obědě jsme vyrazili do Černé v Pošumaví na předávku Káti, z druhého auta, Davidovi do třetího auta, takže pro náš tým velká předávka.
Konečně jsme se potkali s druhou Verčou, která dorazila až dnes. Ta byla pro tým velkým otazníkem zda poběží, protože měla pásový opar a nevědělo se jestli se stihne uzdravit, nicméně přijela. Opar se jí sice po závodě vrátil, ale byla důležitou členkou našeho týmu.
Před odjezdem z předávky, jsme ještě nalepili samolepku závodu na auto, i když u toho začínalo pršet. To už byl docela nejvyšší čas po 8. předávce si to někam nalepit :).
Vyjeli jsme se podívat do Rožmberka na hrad, protože Terka ho ještě neviděla. Zvolil jsem cestu „je to sice dál, ale za to horší cesta.“ Úzká silnička do kopce, lesem, taková spíš místní cesta než silnice. Ale proč to objíždět, když se můžete podívat do místních vesnic. Přijeli jsme do Rožmberka z vrchu, takže pohled na hrad k nezaplacení, byl nádherně vidět.
Dole jsme zastavili na náměstí a skočili hned vedle do kavárny. Tady měli luxusní espresso, fakt paráda. Holky pekly buchty, tak jsme si pochutnali, jenže během půlhodiny začalo pršet, tak jsme to zabalili a vyrazili na předávku, kterou tentokrát startoval Michal.
Bylo to v Zátoni na louce před mostem, jak se jede do kempu Branná. Vodáci budou vědět :). Jak bylo tak mokro říkal jsem si, tady jestli bude ještě chvíli pršet, bude problém vyjet a taky to tak bylo. Až přestalo pršet, začali mít někteří problémy s vyjetím na silnici, postupně se tráva rozjezdila v blátíčko. A někteří s horším vzorkem jednoduše hrabali, taky bylo vidět kdo měl cit na plyn a kdo to tam rval. Pak ho museli ostatní potlačit, protože jinak by nevyjel.
My jsme měli štěstíčko a taky jen rok staré gumy, takže nebyl problém s vyjetím. Jenže jsme tam stejně minimálně na 10 minut zůstali stát v koloně. Jak tady opět lidi „přemýšleli“, neparkovali na uvedené ploše, tak nasázeli auta kde to šlo a tudíž se nedalo nikde vyhnout. Byla to taková úzká silnička jen pro jedno auto. Tím pádem celá kolona zůstala stát. Než si někdo nahoře uvědomil, že musí vycouvat jinak tam bude stát ještě zítra. A jako bonus to bylo v kopci, no řeknu vám do poslední chvíle to byla náročná práce se spojkou a ruční brzdou v kombinaci s mokrou botou :o. Dohrkali jsme nakonec do Českého Krumlova do Jelení zahrady. Tam je obrovské parkoviště, takže problém tentokrát žádný.
Čekali jsme na Michala, ale pořád neběžel, nakonec doběhl akorát v avizovaném čase dle propozic, čekali jsme, že doběhne dřív, jenže se zatoulal a naběhl si asi dva km navíc.
Následoval přejezd do Zlaté Koruny, kde se to od roku 2004 co jsem tam byl poprvé, obrovsky změnilo :). Měl jsem docela co dělat abych se stihl převléct. Protože pršelo, foukal vítr a docela byla zima, tak jsem zvolil bundu.
Úspěšně jsem převzal štafetu a valil jsem to na další předávku do Boršova. Po 1.km jsem dotáhl borce v kopci, chtěl jsem ho vzít, ale taktika běžet spolu se nakonec ukázala jako nejlepší možná volba. Při výběhu kopce v lese jsme prohodili pár slov a domluvili se na tempu +-4.45/km, že to nebudeme hrotit. Po výběhu z lesa přišla doslova průtrž mračen, to tak lilo, že mi v tu chvíli bylo jedno co mám na sobě, protože jsem měl za chvíli všechno mokrý. Stejně jsme to rvali tempem 4.30/km a pořád někoho předbíhali, kolega měl dobrou čelovku, takže svítil na cestu, kde bych já byl s tou mojí bludičkou, nejspíš někde daleko za ním. Běželo se parádně, Jirka z týmu Hanibal říkal, že nakonec jejich tým běží v deseti lidech, což jsem obdivoval a trochu ho litoval, že si to tolik neužije, ale klobouk dolů, že to nevzdali hned ze startu.
Po doběhu do Boršova, za neustálého pršení, jsem se převlíkl a po chvilce jsme vyrazili do Českých Budějovic na další předávku. Pro nás poslední, pro Matěje první.
Když Terka doběhla, vyrazili jsme směr Týn nad Vltavou. Tam jsme v místní tělocvičně a restauraci něco pojedli a snažili se aspoň chvilku spát. Kdybych si nedal pivo, tak jsem asi nezabral. Cca na hodinu a půl jsem usnul, pak mě vzbudilo nafukování karimatky. Potom mi pro změnu někdo šlápl na nohu, pak na ruku, no už jsem neusnul.
Tak jsem se díval na postup týmu, zjistil jsem, že náskok když jsme šli ležet byl jednu hodinu nad plán a nyní (2.15 v noci) už byl náskok přes 1,5 hodiny. Odhadl jsem teda, že bude ráno už přes 2h, nakonec jsem to opravdu trefil. Museli jsme teda vyrazit dřív. Dal jsem echo zbytku auta a šel přeparkovat trochu blíž. Pak jsme ještě do sebe kopli ranní ristretto a vyjeli směr Orlík.
Cesta bez problému až na poslední dva km, kde byl zákaz vjezdu, ale naštěstí uzavírka mostu přes Orlík se nás netýkala, protože předávka byla ještě před mostem.
Po příjezdu na místo, jsem se nachystal, snídani už jsem nestihl, tak jsem se napil alespoň trochu coly. Štěpán mi dal ještě napít čaje, ale vzápětí co jsem se napil, zvolal, „Petr už běží!“ Tak jsem mu to zase vrátil a přebral štafetu a vyrazil nalačno v 5.20 ráno na 8,5 km dlouhý úsek. Nikdy nechodím běhat ráno a nalačno už vůbec, Terka říkala, že si aspoň užiju východ slunce.
A musím říct, že to byl asi největší zážitek z celého úseku.
Doběhl jsem do vesnice Klučenice, kousek do kopečka a předal štafetu Verče. Potkal jsem tam ještě Barču Topinkovou z Rungo. Na srdcaře jsem prostě neměl štěstíčko, jen auto jsem vždycky někde viděl stát :/.
Valili jsme na další předávku, která byla dole u lávky pod Orlíkem. Potkali jsme se tam s třetím autem a prohodili pár slov.
Potkali jsme ještě kolegy z týmu Orlická mašina. Vyjeli jsme dál na předávku Terky, Michalovi. Cestou nahoru to byl fakt mega kopec, říkali jsme tady si asi hrábla na dno a obdivovali, že to zvládla, nakonec jsme ji na trati minuli, ale Michal ji ještě zahlídl, jak běží nahoru, doslova „na horu.“ Z 280 m.n.m. do nějakých 520 m.n.m na čtyřech kilometrech, to už chce notnou dávku odvahy.
Přijeli jsme na předávku do Kamýku.
Terka doběhla v pořádku, předala Michalovi a jeli jsme na „poslední“ předávku pro nás v autě, ale i v závodě. Přijeli jsme do obce Líchovy, kde už si druhé auto vegetilo na lavičce u vodní nádrže, kde probíhala předávka.
Po úspěšném doběhu a předávce, jsme je opustili a vyrazili na předávku s číslem 32 v Hradištku. Tady jsme hledali hospodu, ale všude měli otevřeno až od 11h, no vždyť byla neděle, tak to pochopte. Naštěstí to tu měli ošéfované hasiči, grilovali klobásy a hamburgery, vařili čaj, kafe a hlavně tam měli zatopeno. Protože venku foukal studený vítr a bylo asi tak 12°C. Hlavně že nepršelo. Počkali jsme na doběh druhého auta, trošku jsem se prospal. Holky si se zimou poradily asi nejlíp ze všech 🙂
Někdo si pak došel na oběd, někdo už tam ani nedošel. Na tomto krásném místě jsem se poprvé potkal osobně s Dušanem Miňovským, i když jen doslova na minutku, rád jsem tě poznal kámo. Po obědě jsme s druhým autem vyrazili společně do cíle. Tam jsme počkali s celým týmem na doběh Petrova posledního úseku a společně s ním jsme závod dokončili.
Pak už jen focení, jídlo a cesta domů, byla fakt zima a nikomu se nechtělo dlouho zůstávat. Tak jsme se rozloučili a rozjeli se domů. Byl to opravdu velmi emotivní zážitek na celý život. Potkal jsem tam nové lidi, kteří jsou stejní blázni do běhání. Poznal jsem nová místa a zažil tu neskutečnou atmosféru, kterou každýmu doporučuju. Bylo to vyčerpávající, ale z kapitánské pozice musím říct, že do toho za rok půjdu znovu, i kdyby se nepodařilo složit celý tým, tak je to stejně neopakovatelnej zážitek. Jméno našeho týmu vymyslel Mates, kterého jsem potkal na Vlčí jámě 2015, kde jsme pomáhali s přípravou akce. On to vlastně celé navrhnul, Michal mě do kapitánské funkce nominoval a pak už jsem to teda nějak doklepal až sem :-).
Jméno našeho týmu bylo několikrát proklamováno v týmu i mimo, tenhle název tam sednul, jak prdel na hrnec. Dost často slýchávám, že běhání je celý o hlavě, tak proto název IT’S A STATE OF MIND!
Velký dík patří Všem z týmu, pořadatelům za perfektní přípravu značení tratě, počasí nakonec docela vyšlo a taky dobrovolným hasičům, kteří pomáhali, kde se dalo.
Celkové umístění: 94. místo z 243. týmů. Běželi jsme na pohodu, ale nabrali jsme 1,5 hodiny náskok oproti předpokládanému času doběhu do cíle.
A teď prostor pro reakce členů týmu.
Terka
„Pro mě jsou číslo jedna úžasný lidi, co jsem na runu poznala a to jenom díky Verča (ségra) :-* Určitě jsem tam v určitých věcech překonala sama sebe a tím se posunula zase o kousek dál. Organizace taky v rámci možností supr. Takže já hodnotím Vltava run 2016 určitě kladně a těším se moc na rok 2017 :-))“
Michal
„Radost, emoce, zábava, úžas, super kolektiv, běh, krásný prostředí, krásná krajina, kilometry, kopce, stoupání, klesání, bolest, nohy v ohni, radost, euforie, spousta srandy, zábavy a odhodlání.
To je Vltava run v podání Its a state of mind“
Verča (ségra)
„Mně dal VltavaRun 2016 odreagování v hodně vypjatým období, spoustu nových známých (přesně deset 
), které, i když jsem je od té doby neměla šanci znovu potkat, hrozně ráda znovu uvidím, a zase o něco lepší vztah s Terkou. A v neposlední řadě spoustu skvělých zážitků, včetně běhu v naprostým lijáku nebo spaní v tělocvičně. A tyhle věci si na VltavaRunu cením nejvíc – člověk překoná sám sebe, jak už napsala Terka. 
„
Káťa
„Nejdřív mi to přišlo jako ohromná troufalost přihlásit se na Vltava run, jsem typ běžce co běhá spíše jako relaxace nehoním se za časem ani km. Jenže jakmile se ze sólového sportu stane kolektivní záležitost je to o něčem jiném, najednou mám úplně jinou motivaci. Když jsem sledovala úžasné časy všech členů našeho týmu tak to prostě nešlo neběžet nebo se bát, že běžím sama v noci přes neznámá místa. Prostě sdílená radost je daleko větší radost!“
Vojta
„Mě, ne moc náruživého atleta, do té šlamastyky dostal Mates. Tímto Ti chci poděkovat za super zážitek, kamaráde Sice moc neběhám, ale baví mě testovat co tělo vydrží, aspoň co se týká sportovních výkonů 
Musím říct, že jsem nevěděl, jak se s tím popasuji. Kolektivní běhání mě velice překvapilo. Chápu, že slovo kolektivní tady není úplně na místě, když člověk běží hodinu a za celou dobu vidí známou tvář jen na začátku a konci úseku. Pro mě bylo něco úplně nového to vědomí, že i když to už „sakra“ bolí, tak na konci bude čekat dalších jedenáct lidí, kteří se s tou vzdáleností perou stejně jako já, a proto je nesmím zklamat. To je motivace, kterou jsem zažil jen na VR16. A i když všichni zmiňují kolektiv, musím ho zmínit taky. Myslím, že bylo až neuvěřitelné, jak si lidi, z nichž většina se nikdy neviděla, perfektně sedli a spojil je tenhle sportovní svátek, tohle putování s řekou. Děkuji Vám všem, co jste běželi letos a doufám, že se uvidíme i v roce 2017
#SuperParta #ItsAStateOfMind“
Tak zase za rok…