Již delší dobu jsem uvažoval, zda má vůbec smysl o tomto dni psát, natož veřejně. Ale nakonec jsem se rozhodl, že ho popíšu doslova, jak jsem se cítil, abych odradil ostatní od unáhlených rozhodnutí. No, přeběhneme rovnou k věci, i když si spoustu věcí pečlivě rozmýšlím, tentokrát jsem se nechal unést na vlně endorfínů a zaregistroval jsem se na maraton do Prahy, který proběhl v neděli 8. května 2016.
To jsem si dal… zaběhnout maraton to přece nemůže být těžký, když už mám za sebou dvě půlky. Jako zaslepenej začátečník, jsem nevěděl do čeho jdu, ale od 22. srpna mi zkrátka utkvělo v paměti, že to musím dát, nejsem přece žádný vořezávátko. Protože tuhle sobotu jsme se na jednom mimochodem, jak jinak než běžeckém závodě s kámošem hecli, že to dáme. Kdyby to někoho náhodou zajímalo souřadnicově, kde se tento nápad zrodil, tak se mrkne sem a může taky běžet nebo mi fandit, letos zkusím 1/2 maraton, ale to jsem trošku odbočil. 😉 Občas je prej dobrý, pobavit se o tom s někým dalším, aby vám otevřel oči, poněvadž běžci někdy přemýšlí spíš nohama než hlavou. Jo pár lidí mi říkalo, že jsem blázen, že jsem ještě mladej… maraton se běhá až na vrcholu běžecký kariéry, třeba v 35-40 letech a ne ve dvaceti proboha!
Kostky však již byly vrženy, čím víc se to blížilo, tím víc jsem byl pochopitelně nervózní, jestli to zvládnu. Nebál jsem se, že bych to neuběhl, ale spíš toho, že to nedám v čase, v jakém bych chtěl. Nepřihlašuju se totiž na „závody“ („závod“ pro mě znamená spíš společenská událost, jak se dnes proslýchá, nejdu závodit, ale jdu si to užít, ale v žádným případě na hranici limitu, jednoduše neběhám na čas, ale na pocit) jen tak, vždycky rozmyslím za kolik bych byl schopnej to zvládnout, pro tentokrát jsem si stanovil limit 4 hodiny, za 3.30 ideál. Na vyšší čas by se tam neměli lidi hlásit, to už není o běhu, ale o prsení se před kámošema, že něco „uběhli.“
O Vánocích jsem byl obdarován běžeckou literaturou, doplňky apod. Nejvíc mě však zaujala kniha, kterou napsal ultramaratonec Hal Koerner s názvem Ultra a dál, Jak se připravit na běhy od 50 km po 100 mil, Emile sorry. Je to tak, v této knize se dozvíte jak běhat ultra, nikoliv maraton a protože ultra a traily mě lákají více jak silnice, byla to správná trefa na hlavičku. Tenhle člověk má spoustu zkušeností, knihu jsem doslova zhltnul, možná za 3 hodiny jsem ji měl přečtenou i pozpátku. V této knize naleznete plány, jak natrénovat např. na 50 km ultra. Po diskuzi s kamarádem, kdy jsem se ho ptal podle čeho trénuje na maraton, mi sdělil, že jede podle této knihy, jsem si plán trochu upravil a rozběhl jsem to taky. Jasně, že byly dny kdy, kdy jsem nejel přesně podle plánu, ale při posledním zkušebním běhu, kterým byl mimochodem Pardubický půlmaraton, kdy jsem běžel průměrně 4.35/km, jsem si věřil, že ten maraton za 4.59/km prostě dám.
Tady pro představu moje měsíční objemy, pokud netrénuju, tak to vyloženě flákám. Je to bída, já vím, ale jedu si svoje a pak na to tvrdě doplácím 🙂
Musím ještě upozornit, že jsem nebyl 100% ready zdravotně, nevím čím to je, ale tento rok se mě drží jakási předzávodní smůla, takže jsem byl rád, že jsem dorazil. Jak to celý probíhalo, o tom více už podrobně v následujících odstavcích…
V sobotu (30.4.) jsem pocítil v jednu chvíli takový divný zatočení hlavy v kombinaci se ztrátou rovnováhy.
Něco jako když se mrknete na tuhle fotku 😉
Řekl jsem si, tvl co to bylo a pak už jsem tomu nevěnoval pozornost. Patrně další signál, vyser se na všechno a lehni nebo budeš v…. Samozřejmě jsem makal dál, jeli jsme ještě ten den do lesa dělat dřevo, bylo mi tam nějak zima i v mikině, ale zase jsem to nechal bejt… Když jsme dorazili, zapil jsem to pivem z lednice, za normálních okolností ok, ale tohle mě asi definitivně zlomilo. V neděli ráno bolení hlavy a bolest v krku. Pak to teda nějak přešlo, ale v pondělí ráno už to bylo totální. Bílo v krku, bolení hlavy nezastavitelné a to bylo 2.5., byl jsem rád, že stojím na nohou. A teď začal teprve ten správnej maraton. Zázračně se uzdravit, abych mohl v neděli na maraton do Prahy. No musím říct, žádnej med to nebyl, prakticky jsem pořád spal nebo pil čaj. Ve čtvrtek jsem přestal věřit, že bych v neděli běžel.
Nakonec v sobotu 7.5., už jsem byl o dost lepší, tak jsem vyrazil a nechal jsem vše osudu. Byl jsem na přednášce D. Orálka o ultramaratonech a jeho zážitcích z různých závodů. V neděli ráno jsem se vzbudil v celkem divné náladě, ale šel jsem na start na Václavák. Potkali jsme se se Sekičem, udělali selfie před orlojem.
Pozorně se podívejte kdo to je, jestli vám to pořád nedošlo, tak to je ten, kdo mě v srpnu 2015 vyhecoval, abych běžel s ním 🙂
Ještě jsme se tam fotili s nějakými turisty :). A šlo se na start. Před závodem ještě ego vysoko, cíle na 3.30, vypadlo několikrát z mých úst úplně samo. No a co, trénink jsem nepodcenil a věděl jsem, že to nebude problém. Jenže…
To nachlazení byla velká rána pro celý organismus, ale chystal jsem se přes půl roku, tak to pak nechcete jen tak zahodit. Samozřejmě, že jsem to neměl běžet, měl jsem radši zůstat ležet a vyléčit se pořádně. No běžel jsem…. Jenže… borci mi dali koridor G, což bylo asi o tři koridory dál než vodiči na můj vysněnej čas. Byl jsem z toho docela v presu, zapomněl jsem si pustit hodinky, takže mi první tři kilometry nechtěla naskočit gps, takže jsem první tři kilometry přepálil jak prase a běžel jen podle stopek bez kontroly tempa za davem.
Teprve na 13. km jsem konečně dohnal vodiče na 3.30, ale držel jsem ho tak do 19.km, pak jsem chytl nějaké křeče do břicha až jsem skoro nemohl ani dýchat. Normálně jsem se utavil, přepálil jsem tempo a ostré slunce, které panovalo počas celého závodu tomu moc nepřidávalo, abych si uhnal nějakej úpal. Prostě jsem musel zastavit, nemohl jsem dýchat, natož u toho chodit.
Po chvilce jsem se zase dal do pohybu, ale už se mi nedařilo dostat se do tempa, jaké jsem měl předtím cca 4.40-4.55. Nakonec jsem to, ale rozběhl a dohnal Edu, kterého jsem asi na 17. km v Nuslích, pln optimismu a srandiček, že ho skolila rýma, předběhl. Nyní jsem se ho jako zkušeného maratonce ptal, jestli to má cenu ještě běžet, jak rozložit síly, pak mi ale řekl, že na 30. km uvidím jestli dokončit nebo vzdát. Eda mě někde mezi 25.-27. km opustil a řekl mi „Končím, dnes mi není dobře, abych si to užil a zaběhl na pohodu.“ Přičemž dodal: „Běž za mě. Ahoj.“ Tý jo, řekl jsem si, on to vzdal, ale už má víc zkušeností než já. Dobře věděl, že to nemá smysl, což až/už teď vím taky. :/
Jenže mi utkvělo v paměti, jak mi řekl „Běž za mě“ to mi nastartovalo sebevědomí a najednou jsem se rozběhl i když tempo 5.40/km pomalu rostlo, ke konci snad 7.20/km, ale vem to čert. Šněroval jsem si to až do Holešovický tržnice, kde se mi od občerstvovačky nedařilo rozběhnout, tak to přišlo… 35.km a je to tady. Všichni říkali, že tam je nějaká zeď, ale mně bylo vedro a neustále mě bolelo břicho. Ostrý slunce, i když jsem poctivě pil i namáčel zátylek, pak už jsem se polejval celej, mě začala bolet hlava jako střep. To nechceš.
Po cca 300 metrech jsem se „rozběhl“ do tempa cca 6.20/km, rychlá chůze, já vím, ale byl jsem rád, že se snažím běžet. Pak mě asi za dalších 300 metrů dotáhly holky Verča s osobní trenérkou Terkou, což jsem zjistil až později, když mě předběhly. Verča měla na video motivačce povzbuzení a mě nakoplo, jak tam za mnou zařvaly, tak jsem si říkal, ty maj asi dost energie. Za to já už jsem byl psychicky v **** už od tržnice a nemohl jsem se nastartovat. Ale jak mě doběhly, nakonec předběhly, tak jsem se jich snažil držet i když se mi to povedlo na cca 38.km, protože běžely 5.45/km a to na mě bylo moc rychlý. Tak jsem zvolnil, ještě je chvíli sledoval v dáli a pak už jsem si říkal, když už mě předběhla i Verča, která tvrdila, jak bude mít problémy, že netrénovala, tak jsem si řekl, tvl přece nejsem žádný máslo a doběhnu to. Vždyť už jen dva km. To byly snad nejdelší dva km v životě. Po proběhu tunelem a chůzi do kopce, jsem se zastavil a normálně zůstal stát, kolem mě běhali lidi a já tam stál jak opařenej, nevěděl jsem co udělat, jestli vzdát nebo jít, běžet mi nešlo. Málem jsem se tam rozbrečel, že jsem taková lama a neuběhnu ani ten blbej maraton, když v tréninku jsem v pohodě dal 35+, no jo, ale to jsem nebyl nemocnej…
A najednou někdo běžel a plácl mi na rameno a zavolal „Pojď, už je to jen kilometr, to dáme!“ Jo kámo, už jdu… a rozběhl jsem se, ten borec mi tu energii asi předal, nebo nevím jak se to stalo, ale normálně jsem se rozeběhl.
Tady už jsem běžel i když z fotky to není poznat 🙂 (Autor: svetbehu.cz)
Pak mi za cedulí 700m do cíle někdo říkal, pojďte, jste super, užijte si tu Pařížskou. Tam bylo tolik lidí, plácl jsem si tam snad s každým a když jsem slyšel moderátora, jak říká poslední možnost doběhnout pod 4 hodiny, tak jsem ještě zkusil přidat, ale bylo mi to prd platný. Zaběhl jsem to za 4.00.42, každej říkal super čas, ale pro mě je to zklamání. Chtěl jsem jít aspoň 3.30, ale teď už bezpečně vím, že musím být fit. Edu plně chápu, že ho složila rýmička. Já jsem to rval přes bolest a taky se mi to vymstilo. V tomhle závodě jsem se poučil a na dalším maratonu už budu vědět víc. Jak si rozložit síly, hlavně si včas pustit hodinky, nebýt před závodem nemocnej, zkrátka ty mouchy budou vychytaný.
Pak jsme to ještě šli (po)řádně zapít…
Pokud jste to dočetli až sem, tak mi držte palce 16.7.2016, má(m)te se na co těšit 😉
Běhu zdar!